Rann - Pravda není až tak strašná

Ritesh Deshmukh a Amitabh Bachchan ve filmu Rama Gopala Varmy, který se zaměřuje na nekalé politické manipulace s médii a který udivuje suverénní formální stránkou, byť je nešikovně rozkročený mezi závažným dramatem a klasickou bollywoodskou zábavou.


Ram Gopal Varma je jedním z nejdůležitějších, nejvlivnějších a nejprogresivnějších bollywoodských režisérů. Jeho filmy Satya a Company se na přelomu tisíciletí výrazně podepsaly na dalším směřování indického mainstreamu a dokázaly, že pro realističtěji a hruběji pojatý žánrový film je v indických kinech místo. Varma je však též tvůrcem se značnými kvalitativními výkyvy a na každý jeho zásadní film připadá několik naprostých propadáků. Po komerční stránce mezi ně patří i nejnovější Rann. Z pohledu kvality to s ním ovšem není úplně špatné, byť ne ani úplně dobré.


V centru příběhu z pera debutujícího scénáristy Rohita G. Banawlikara je seriózní televizní stanice India 24/7, jejíž tváří je respektovaný komentátor Vijay Malik (Amitabh Bachchan). Stanice se ovšem potýká s klesající sledovaností, kterou ještě zhoršuje vzestup konkurence. Situace využije zkorumpovaný politik Mohan Pandey (Paresh Rawal), který úplatky a úskoky zajistí, aby India 24/7 odvysílala podvržený materiál, který jeho největšího politického soka uvede do spojitosti s organizovaným zločinem a dá mu za vinu nedávné násilnosti mezi hinduisty a muslimy. Všímavý reportér Purab (Ritesh Deshmukh) však zjistí, že cosi není v pořádku a uvědomí si, že Vijay Malik a jeho televizní stanice se nevědomky stali mocnými zbraněmi v rukou hráčů nekalé politické hry…


Bollywood nebo parallel cinema? Od každého trochu
Hned na začátek si dovolím poznamenat, že největším problémem Rannu je nenalezení správného poměru mezi atributy „parallel cinema“ a klasického Bollywoodu. Je třeba mít na paměti, že typický bollywoodský mainstream nezná žánry (rozhodně ne tak, jak je chápeme na západě) a spíše je sám o sobě svébytným žánrem, který disponuje specifickými pravidly a žánrový film západního střihu tak stojí mimo něj. O tom, že lze natočit skvělé filmy, které zároveň patří do obou těchto světů nás už dávno přesvědčili filmaři jako je Mani Ratnam (Bumbai, Dil se) či Anurag Kashyap (Dev.D, Gulaal) a dokázala to i již dvě zmíněná kanonická Varmova díla Satya a Company.

Vzpomínané filmy totiž fungují tak, že závažná témata rozvíjí v poměrně důmyslných (myšleno promyšlených, nikoli nutně komplikovaných) zápletkách, jenž jsou dostatečně bytelné, aby unesly i silnou bollywoodskou stylizaci – expresivní herectví, vizuální poetismus a dokonce i taneční scény jsou do nich zakomponovány tak, že film sice odtrhují od realističnosti, ale nijak nenarušují jeho vnitřní logickou integritu. Rann je ovšem slabý v základu, protože se serióznímu tématu věnuje jen povrchně a velmi zjednodušeně.


V žánrovce, jejíž jedinou ambicí je bavit, by to stačilo, ale Rann chce být pichlavě kritický vůči indické politice a médiím – přitom předkládá jasně zjednodušený obraz, takže kritika se míjí účinkem. Neseká se do živého masa, ale do jeho vykonstruované napodobeniny, jen jakéhosi polního strašáka.

Přepjatá dramatičnost s níž film pracuje, pak prokazuje celku medvědí službu, neboť jej dokonale banalizuje, místy až na úroveň blízkou parodii. To platí zejména pro přehnaně dlouhý a patetický proslov, kterým na konci Vijay Malik apeluje na morálku celého širého světa.

Suverénní a osobitý audiovizuál
Přes tuto kritiku není můj náhled na film negativní. Ačkoli zcela zklamává v úloze politické kritiky a nedovede být trefnou satirou, jako působivý a moderní thriller dokáže fungovat obstojně, za což může být vděčný především samotnému Varmovi, jehož osobitý rukopis prostupuje každým záběrem. Vizuál Rannu působí na pohled chladně – zahalen do modrého filtru se vyžívá ve funkcionalistických interiérech, postavy skrývají své oči za skly slunečních brýlí a jsou často snímány zpoza nějakých předmětů, případně skrz skleněné výplně či odrazy v lesklých plochách. Podobně jako v Company Varma často užívá diagonální kompozice obrazu a efektu rybího oka.





Kamera v Rannu se též vyznačuje neustálým pohybem – mění náklon, jindy sleduje pohyb nějaké postavy, divoce zoomuje, nebo se pohupuje v kameramanově ruce. Právě pohyb kamery přitom filmu dodává obrazovou dynamiku, neboť se samotnými postavami a věcmi před kamerou Varma příliš nehýbe. Vizuálnímu stylu je uzpůsobena i hudba vyvedená v alternativním elektronickém stylu.

Toho se drží i několik písní, co ve filmu zazní (bez tanců, samozřejmě). Jejich texty jsou přitom složeny převážně z výňatků z oslavných písní o Indii a různých agitačních a předvolebních sloganů. Do filmu a jeho propagačních materiálů byla původně zanesena i parafráze na indickou státní hymnu, ale to se u představitelů soudní moci nesetkalo s pochopením, takže hymnu nakonec nahradila svérázná verze „národní písně“ Vande mataram.

Síla filmového řemesla
Důležité přitom je, že všechna ta nestandardní práce s kamerou a zvukem není jen nějakou prázdnou manýrou, ale že se audiovizuál stává hlavním zprostředkovatelem emocí a nálad, skrze něj je nahlíženo do myslí postav.

Rann lze poté brát jako téměř dokonalou demonstraci síly samotného filmařského řemesla – obraz a zvuk v otěžích zkušeného režiséra jsou tím, co divákovi poskytuje zážitek a veškerá poselství a poučky explicitně zakomponované do příběhu se stávají podružnými. 

RANN (2010)

Žánr: Drama

Stopáž: 134 min

Jazyk: Hindština

Režie: Ram Gopal Varma

Hrají: Amitabh Bachchan, Ritesh Deshumkh, Mohnish Bahl, Paresh Rawal...

Hodnocení: 7/10