Digitální kamera, autentické pojetí, herci z ulice, sex před kamerou...Sakra, nenatočil Dibakar Banerjee takovou malou bollywoodskou revoluci? Část indické kritiky tvrdí že ano, já bych byl ovšem opatrnější a rozeznával opravdové milníky od zpožděných reakcí na světové trendy...
Blair Witch a ti další
Že celovečerní narativní film natočený na levnou (digitální) kameru sice vypadá nevábně, ale budí dojem jakési syrovosti a opravdovosti, který ještě lze podpořit mystifikační hrou na reálný, neiscenovaný záznam nějaké události už víme od roku 1999, kdy byl filmový svět svědkem obrovského úspěchu takto stvárněného hororu Záhada Blair Witch, načež se filmů s podobným konceptem vynořila ještě pěkná řádka. S feelingem "natočeno na domácí/průmyslovou videokameru" přišla jak komorně laděná dramata (Redacted), tak trikové blockbustery (Cloverfield). Nu a jedenáct let po Blair Witch přichází Dibakar Banerjee s prvním "home-footage" filmem z Bollywoodu.
Jakkoli-je zjevné, že ve světovém kontextu Banerjee s ničím novým, natož převratným, nepříchází, je třeba zároveň dodat, že co je možná běžné jinde ve světě, není běžné ve stále dosti konzervativním Bollywoodu a Love, Sex Aur Dokha (LSD) popírá zažité místní zvyklosti nejen užitím nevzhledné digitální estetiky (proti obrazově pečlivě vycizelovaným blockbusterům), ale i zahrnutím sexuálních témat a scén, které jinak v hindském mainstreamu dostávají minimum prostoru.
Co 'velká' kamera nevidí
LSD však není vhodné pokládat za nějaké manifest vymezující se vůči klasickému Bollywoodu, neboť jde stále o dílo, za nímž stojí mainstreamový režisér (autor komedií Khosla Ka Ghosla a Oye Lucky! Lucky Oye!) i viditelná marketingová kampaň a vázala se k němu nemalá (ale nakonec nanaplněná) komerční očekávání. Je daleko rozumější film chápat spíš jako doplnění chybějících dílků skládačky, dokreslení bílých míst, jaká v oblasti lidské lásky nedovedou muzikálová melodramata zmapovat. Svým konceptem dává LSD najevo, že chce vyprávět o lidech, jací skutečně jsou a ne o fikčních postávách, které vytváří filmoví tvůrci - co zůstává přehlédnuto ve filmech s velkolepou výpravou, tanečními čísly a výraznou stylizací, to se Dibakar Banerjee snaží zachytit na ručních a průmyslových kamerách. Všechny stylistické přívěsky jsou odstraněny, zůstavají jen lidé a jejich osudy.
Trocha lásky, trocha sexu a trocha zrady
Snímek se skládá ze tří dílčích příběhů, které se v několika místech proplétají a které všechny zahrnují témata obsažená v názvu, přičemž jedno vždy převažuje - poprvé je to tedy láska, podruhé sex a potřetí zrada. První příběh vypráví o mladém studentovi filmařiny, jenž chová obdiv ke klasické bollywoodské škole a sám se pokouší takový film natočit. Jako hlavní hrdinku obsadí dceru místního zbohatlíka a zamiluje se do ní. Ač její rodina tomuto vztahu nepřeje, romanticky založený mladík je přesvědčený, že mu podaří ji získat na svou stranu. V druhém příběhu zase sledujeme pokus zadluženého podvodníka svést mladou pokladní v malém supermarketu. Ovšem před objektivem bezpečností kamery a s cílem výhodně prodat nahrávku televizi. Třetí příběh zachycuje pokus o pomstu slizkému popovému zpěvákovi, který má být s podporou televizních redaktorů nahnán k tomu, aby před skrytou kamerou vyžadoval od atraktivní dívky sex jako odměnu za nastartování její kariéry.Tarantinovsko-iñárrituovský model epizodického vyprávění není žádnou novinkou ani v Indii a na důmyslnosti s jakou jsou všechny tři příběhy propojeny, nakoenc vůbec nesejde - jde jen o snahu nabídnout v rámci nějakého jasného konceptu tři odlišné pohledy na mediální voyeurismus a lidi kteří ho podporují. V prvním příběhu je hozena na pranýř notně přikrášlená indická mainstreamová kinematografie, v druhém lidé, kteří se na amorálním šmíráctví přiživují a v tom třetím jsou to média sama, která při "lovu" nepoctivých lidí samy vedou nepoctivou hru.
Skvělá kritika filmu...
První, nejzajímavější a nejzařilejší "povídka" o zamilovaném studentovi režie Rahulovi je dalším důkazem toho, že indickým filmařům neschází schopnost nadhledu a sebereflexe a jsou schopni vždy trefně citovat či parafrázovat jiné filmy. Dibar Banerjee mezi sebou umně kombinuje tři typy kamerových záznamů - hrdinovo vyznávání úcty Adityu Choprovy (přeneseně tedy odlehčenému, líbezně-romantickému proudu, který v Bollywoodu zastupuje), dokumentaci jeho osobního života a scény přímo z filmu, který natáčí jako svůj studentský projekt. Tento film je současně jak věrnou parafrází Choprova hitu Dilwale Dulhania Le Jayenge, tak určitou paralelou Rahulova milostného trápení, neboť jeho lásce k představitelce hlavní role nepřeje dívčina bohatá a konzervativní rodina.
Kromě lehkonohého humoru, jenž Banerjee vyvolává zdařilou montáží některých scén, nabízí tato epizoda i několik trefných zpodobnění rozporu mezi reálným životem a vysněnou iluzí, s níž Bollywood pracuje ve svých příbězích. Tím nejvýraznějším příkladem je třeba scéna z Rahulova filmu, v níž umělou krví zbrocený hrdina zpomaleně běží a kosí zástupy protivníků, až nakonec dostane skutečnou facku. A v samém konci povídky dostávají obrovskou facku její aktéři i diváci. Šokující, nečekané a velmi drastické vyústění příběhu je jako náhlé a nepříjemné probuzení ze snu, který si člověk skvěle užívá. Samozřejmě, vždyť Bollywood je největší továrna na sny vůbec.
...slabší kritika společnosti
To zbývající dvě povídky už jsou rafinované daleko méně a z vod konvenčnosti je vytahuje jen ten nedokonalý, digitální obraz. Odvyprávěné jsou totiž veskrze klasicky a i jednotlivé záběry jsou až příliš efektní na to, aby vypadaly nenuceně a vytvářely pocit náhodně zachyceného, autentického dění, namísto pečlivé inscenace. Selhávaji v nich i pokusy trefně a neotřele glosovat společensko-mediální fenomény, které hýbou dnešní Indií (na veřejnost uniklá videa z různých pokoutných zdrojů, která zachycují sexuální akty "obyčejných" i známých lidí a praktiku "casting couchingu"), protože v prvním případě příběhu chybí pointa a ve druhém jí je jen obecná moralitka.
Snímek se též nedokáže rozhodnout, zda se chce tvářit jako kreativní sestřih skutečných, nehraných záběrů, nebo se snažit o maximální efekt za každou cenu i na úkor uvěřitelnosti. První povídka se rozvíjí podle prvního modelu, ale vše je zkaženo až přiliš chtěným a nepravděpodobným epilogem, v němž na chvíli probleskne ironicky vyznívající část starého, přemazaného záznamu (evidentní inspirace Cloverfieldem). Ve třetí povídce je pak dosti nepravděpodobné pokoutné propašování kamery do zpěvákova karavanu.
Za Love, Sex Aur Dokha rozhodně stojí dobrý nápad, ale bohužel převažuje režisérova snaha "nastavit zrcadlo" současné mediální společnosti nad snahou glosovat a ironicky převracet zažité postupy v mainstreamové kinematografii, což mu jde daleko lépe. Film s experimentálním lookem, tak naráží nejen na neujasněnost své obrazové a inscenační stylistiky, ale kupodivu se zároveň čím dál víc rozpouští v obyčejnosti.
LOVE, SEX AUR DHOKHA (2010)
Žánr: Drama
Stopáž: 109 min
Jazyk: Hindština
Režie: Dibakar Banerjee
Hrají: Arya Banerjee, Neha Chauhan, Anshuman Jha...
Hodnocení: 7/10
Žádné komentáře:
Okomentovat