Magadheera - tak trochu nevyrovnaný boj

Nejdražší a zároveň nejvýdělečnější telugský film všech dob. Hit, který otřásl i Bollywoodem a zapsal se do dějin telugské kinematografie. A to i přesto, že jde o film vlastně celkem klasický, ve většině ohledů nepřevratný a rozhodně ne bezchybný.
 

Magadheera - peníze a technologie
Snímek studia Geetha Arts, který se svým důrazem na výpravnost a trikové sekvence postavil blockbusterové produkci z finančně i technicky lépe zajištěného Bollywoodu (stejně tak i tamilského Kollywoodu, který slavil svůj technický a komerční triumf už v roce 2007 s filmem Sivaji a v zaběhnutém trendu dále pokračuje) se dočkal nebývale vysoké přízně diváků, kteří se nejen houfně hrnuli do kin, ale také film náležitě ocenili na internetových fórech a na filmové databázi IMDb mu přiřkli výborné hodnocení 8.4/10. Kritici již byli o něco zdrženlivější - snímku vyčítali především mezery ve vyprávění, slabé hudební scény a selhávající komiku, ve svých verdiktech ale přesto zůstávali převážně pochvalní. 

Všemi chválená pak byla technická stránka, kterou film v kontextu své kinematografie vyniká. Jsou v něm k vidění dlouhé bojové scény, náročné kaskadérské kousky i složitá renderovaná pozadí. To všem přitom tvůrci zvládli vyrobit s rozpočtem 400 milionů rupií (asi 165 milionů korun). Pro srovnání je vhodné uvést, že předchozí telugské hity jako Arundhati (2009) nebo Pokiri (2006) se svými rozpočty pohybovaly na přibližně čtvrtinové částce, zatímco v Bollywoodu je ona částka kolem 400 milionů rupií poměrně běžným rozpočtem áčkových filmů, i pokud se jedná o standardní komedie – to bollywoodský akční blockbuster Blue (2009) stál asi 1140 milionů rupií (cca 480 milionů korun). Pro našince je jistě zajímavé připomenout, že Jakubiskova Bathory vyšla na nějakých 300 milionů korun. 

Tam, kde Tollywood zůstává pozadu za Bollywoodem
Když ale odhlédneme od technických specifik, zjistíme, že po filmařské stránce Magadheera v ničem převratný ani výjimečný není a vlastně by se dal dobře použít pro demonstraci rozdílu mezi tollywoodským a bollywoodským chápaní blockbusteru v dnešních časech.

Ať už to budeme nazývat zpožděnou reakcí na soudobé trendy nebo odolností proti nežádoucí globalizaci filmové tvorby, je zjevným faktem, že se Magadheera stále drží v minulosti zaběhnutých schémat indického maistreamu, z nichž mnohé se z Bollywoodu začaly vytrácet krátce po roce 2000 a v dnešních hindských filmech už je prakticky nenalezneme. Řeč je především o „masala“ kombinaci mnoha žánrů, vypravěčské figuře „příběhu v příběhu, ale i o vyloženě doprovodných jevech, jako je povšechná nevyrovnanost různých pasáží či soudní třenice ohledně autorských práv. 

Tři filmy v jednom balení
Film sám se tak dělí do tří snadno rozpoznatelných a přibližně stejně dlouhých dějových úseků (s jedním flashbackem/flashforwardem v úvodu): Ten první vypadá jako klasická telugská romantická komedie obohacená tanečními scénami s charakteristickou jihoindickou choreografií a trochou akce. Mladý kaskadér Harsha si uvědomí osudové citové pouto k dívce jménem Indu, které je dané nenaplněnou láskou v jejich minulých inkarnacích, a pokouší se s ní sejít. Indu před ním ale svou identitu schválně tají a vydává se jen za kamarádku Harshovy vyvolené. Takže se ti dva na sebe usmívají, dělají si různé naschvály a občas se s podporou nějakého typického „vidúšaky“ marně pokouší o humor. Zlom nastane ve chvíli, kdy se objeví zloduch Ranadev, který má s Harshou taktéž nevyřízené účty z minulého života a navíc usiluje o lásku Indu. 

Po krátké akční scéně, v níž Harsha nedokáže svou lásku ochránit před Ranadevovými spáry, se děj vrací až do středověké Rádžpútány, v níž byla Indu sličnou princeznou Mitravindou a Harsha jejím osobním strážcem a udatným bojovníkem Bhairavou. Dozvídáme se tak o jejich dávném příběhu, který ve své době nenalezl šťastného konce a tudíž se přenesl až do naší současnosti.

Do té se také vrací poslední třetina, kde je kruh lásky uzavřen, zlo ztrestáno a staré křivdy napraveny.

 Středověk lepší novověku
I obzvláště natvrdlému divákovi po zhlédnutí jistě dojde, které třetině filmu byla věnována nejvyšší pozornost kvůli níž se utratilo nejvíc peněz, postavilo nejvíc kulis, spotřebovalo nejvíc látky na kostýmy a zavařilo se nejvíc počítačů na digitální efekty. Středověká etuda, ač má vlastně funkci mimořádně dlouhého flashbacku, je ve všech ohledech nejlepší a nejzajímavější částí filmu, zatímco zbývající dvě třetiny působí spíš jako nutná vata potřebná k levnému vytáhnutí filmu na celovečerní stopáž.

Idealizovaná a přikrášlená rádžpútánská minulost, tak jak ji můžeme vidět v Magadheerovi, má své vtahující a nezaměnitelné kouzlo, jistě podpořené nadprůměrnou kvalitou zpracování. Digitálně renderovaný komplex královského paláce vypadá na kvalitním záznamu z DVD opravdu výborně a ač občas prosvítá jeho umělost, velkolepé kamerové přelety nad ním dokáží sebrat dech. Práce počítačových mágů je pak naplno prezentována v písní Dheera Dheera, což je také jednoznačně nejlepší kousek z celého soundtracku (včetně výborné vizualizace). Příjemná výtvarná stránka a talentovaná ruka vedoucí kameru dává vyniknout mnohým úchvatným a velkolepě vypadajícím záběrům, z nichž ani není poznat, co je reálné a co dotvořené na počítači. 

Zručný a zkušený režisér S. S. Rajamouli se také postaral o dvě dlouhé a skrz naskrz povedené akční scény – honičku pouští o princezninu čest a – patrně vrcholnou scénu celého filmu – Bhairavův souboj se stovkou vojáků muslimského dobyvatele Sher Khana. Tato bitka je nejen dobře choreografovaná, nasnímaná a ozvučená, ale také silně estetizovaná – záběry hroutících se postav a cákance digitální krve působí daleko více oku lahodícím než brutálním dojmem. V tomto nelze popřít jistá inspirace Snyderovým trhákem 300 (k němuž odkazuje i pár obrazových kompozic), nikdy však není překročena hranice mezi inspirováním se a vykrádáním. K tomuto je dobré si připomenout, že některé signifikantní znaky, jako jsou právě nadsazené a estetizované akční scény či expresivní herectví, jsou pevnou součástí telugské kinematografické tradice a nejde tedy o prvky, na něž by měl Snyder patent a Rajamouli je jen bezmyšlenkovitě přejímal.

Ve zbytku filmu (tedy ve scénách ze  současnosti) je laťka kvality bohužel posazena o něco níže, což se překvapivě týká i hudby a technické kvality. Ano, třeba při scéně pronásledování autobusu na koni se stále projevuje Rajamouliho pevná ruka (přiznejme si zároveň, že jeho režijní vklad spočívá daleko víc v suverénním osedlání řemesla, nežli v kreativitě), ale ke slovu se bohužel dostanou i nevzhledné, nezaostřené záběry přes širokoúhlý objektiv, haprující triky a laciné kulisy, jež v poslední třetině jen tak tak maskují výrazné digitální filtry. 

Pár přešlapů a automatická láska

Zakolísání v práci s technikou se ovšem odpouštějí lépe, nežli přešlapy ve scénáři a rozhodně nelze nevznést výtku proti velmi nepřesvědčivě natočené scéně, v níž se Harsha stává domnělým vrahem Indina otce. Nad nechtěně legrační závěrečnou parafrází na Smrtonosnou past 4.0 potom nezbývá nic jiného, než udiveně kroutit hlavou.

Značně nedomyšleným je bohužel i milostný vztah ústřední dvojice, jejichž hory přenášející láska není nijak motivována ani vysvětlena - jako by se s ní počítalo už tak nějak automaticky. Pozadí vztahu se nedozvíme ani ze středověkého flashbacku, neboť ten nás zavede rovnou do času, kdy už spolu hrdinové vesele cukrují a otázka, co ty dva mohlo svést dohromady zůstává nezodpovězena. Když potom Mithravinda s lascivním pohledem zpívá „Už to nemůžu vydržet, přijď a spoj se se mnou, udatný bojovníku“, člověk by až zapochyboval, zda v tomto případě více než o lásku nejde jen o nějaké postpubertální poblouznění. Lásky na život a na smrt jsou věru vděčným tématem, ale chcete-li kolem nich vystavět ústřední zápletku, musíte pro ně taky vybudovat patřičné základy. 

Poslední bitva vzplála

Vynést nad Magadheerou konečný verdikt není nikterak jednouché, protože jeho celková úroveň a s ní i divácký zážitek se několikrát dramaticky mění a tak chvíli poté, co divák pod tíhou dojetí z nějaké silné scény a nadšením nad řemeslnou úrovní stírá slzu z oka, přichází nepříjemné procitnutí v podobě scény, jejíž přítomnost by byla očekávaná spíš v nějakém okrajovém béčku.

Jedno se mi ovšem zdá poměrně jisté - díky rozpočtu, výdělkům i technologiím už má Magadheera místo v knihách o historii Tollywoodu zaručené, ovšem jako na historicky dobrý film na něj s odstupem let nejspíš nikdo vzpomínat nebude.

MAGADHEERA (2009)

Žánr: Akční, romantický, historický, komedie

Stopáž: 166 min

Jazyk: Telugština

Režie: S.S. Rajamouli

Hrají: Ram Charan Teja, Kajal Agarwal, Dev Gill, Srihari...

Hodnocení: 6/10