Bollywood Bazaar

My Name Is Khan - zajímavosti

2010-04-24T23:16:00.001+02:00

Jmenuje se Khan, není terorista a milují ho v Indii i ve zbytku světa. Komerčně megaúspěšný snímek Karana Johara My Name Is Khan si před pár dny odbyl své vydání na DVD a jelikož se jedná o takový fenomém, pojďme se podívat na několik zajímavostí, které se k němu váží...

Jmenuji se Khan a jsem úspěšný
Všechny předchozí snímky Karana Johara byly velmi úspěšné a ani My Name Is Khan nebyl výjimkou. V Indii sice po skvělém otvíracím víkendu (naplánovaném na hinduistický svátek Šívarátrí) zaznamenal prudký propad, ale zato měl mimořádný úspěch v zahraničí. Ve Velké Británii se stal nejvýdělečnějším indickým filmem všech dob; stejný statut si získal i na Blízkém východě a v Pákistánu, kde překonal nejen o něco starší indické trháky Rab Ne Bana Di Jodi či 3 Idiots, ale také Cameronův Avatar. Velmi dobře si vedl i v USA, ale tam se mu z pozice nejvýdělečnějšího bollywoodského filmu nepovedlo sesadit právě 3 Idiots.

Jelikož zahraniční úspěch filmu přesahoval možnosti indické diaspory, rozhodli se jej tvůrci do západních zemí uvést znovu, tentokrát v přestříhané verzi, která má být západnímu publiku bližší. Americký střihač nakonec film zkrátil o 35 minut, přičemž ve filmu ponechal všechny písně, zato úplně vypustil často kritizovanou sekvenci s hurikánem. Ta byla technicky nejnáročnější částí filmu, ale sám režisér Karan Johar časem přiznal, že ve vyprávění příliš nefungovala.

Jmenuji se Khan a válcuji Berlín
Film byl promítán na 60. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Berlíně, kde se setkal s obrovským zájmem. Vstupenky určené pro on-line prodej byly rozprodány do pěti sekund a na portálu eBay se pak prodávaly za úctyhodnou sumu 1000 EUR. Podobné šílenství na berlínském festivale v roce 2007 vyvolal i film Om Shanti Om, v němž hrál rovněž hlavní roli Shahrukh Khan (a byl též jeho producentem).

Jmenuji se Khan a kritika mě má ráda
Ačkoli se dá říct, že zahraniční publikum snímek přijalo lépe než to indické, v ohlasech kritiků tomu bylo spíše naopak. My Name Is Khan obdržel velmi pozitivní recenze od prominentních kritiků z Indie a prakticky se neobjevil žádný vyloženě negativní ohlas. V USA bylo jeho kritické přijetí daleko vlažnější, přesto stále převážně pozitivní. Vesměs všichni pochválili herecké výkony a produkční kvality, někteří recenzenti neseznámení s Bollywoodem ovšem měli problém se scénářem a film jim na poměry amerického diváka připadal příliš cizí a hlavně dlouhý.

Jmenuji se Khan a mají mě za teroristu
Představiteli hlavní role, Shahrukhovi Khanovi, se přihodila podobná událost jako filmovému Rizvanu Khanovi na začátku filmu. Když Shahrukh 14. srpna 2009 přiletěl do USA, byl kvůli svému muslimskému jménu zadržen pracovníky imigrační policie a dvě hodiny vyslýchán. Oficiálně to bylo kvůli jeho záměně s hledaným zločincem. Ačkoli mnoho cestujících na letišti Shahrukha poznalo a dokonce po něm žádali autogramy, policie to ignorovala. Sám herec z incidentu nedělal žádnou vědu, ale událost vzbudila četné reakce mezi indickými politiky i celebritami a indickou komunitou v USA.

Jmenuji se Khan a bojuji s Šívovou armádou
Krátce před uvedním filmu do kin vyjádřil Shahrukh Khan politování nad tím, že se indické kriketové Premier League nezúčastní žádní hráči z Pákistánu. To vyvolalo hysterickou reakci indických nacionalistických radikálů ze strany Shiv Sena (Šívova armáda, podle maráthského krále Šívádži Bhoslého), jejíž představitelé vyhrožovali, že pokud se herec neomluví, žádnému z jeho filmu nebude umožněno promítání ve státě Maharáštra (kde má Shiv Sena většinu). Ačkoli se veškeré výhružky dlouho zdály být ignorovány ze strany indických pořádkových sil, nakonec policie jen v Mumbaí zatknula desítky aktivistů, kteří se pokoušeli zaútočit na kina nabízející předprodej lístků, a asi 1000 radikálních přívrženců Shiv Seny bylo vzato do vazby preventivně. Premiéra, při níž bylo 63 kin v Mumbaí pod policejním dozorem, proběhla bez větších incidentů.

Jmenuji se Khan a v Americe neví, že jsem muslim
Ve filmu lidé poznávají hrdinovo náboženské vyznání podle jména. Příjmení Khan ovšem paradoxně není mezi americkými muslimy přiliš rozšířené a není tedy pravděpodobné, že by podle něj občané USA jeho nositele jako muslimy identifikovali. Asi polovinu muslimů v USA totiž najdeme mezi arabskými a černošskými komunitami, jimž je toto původem turkické příjmení téměř neznámé. V Jižní Asii (a tedy i v Indii) naopak patří k nejrozšířenějším.

Jmenuji se Khan a Shrahrukh mě režíruje
Shrahrukh Khan nemá jen herecké a producentské ambice - je velkým fanouškem Jackieho Chana a amerických ačkních filmů jako jsou Mizerové či Quantum of Solace a jeho snem je stát se pomocným režisérem pro akční scény. Jelikož Karan Johar si naopak v akci připadá bezradný, zcela do Shahrukhovy režie svěřil scénu ve které se Rizvan dostává k prezidentově koloně, kolem níž pobíhají vládní agenti a po střechách v okolí skáčou odstřelovači. Bylo to již potřetí, co ho Johar k režii pustil - předtím herec režíroval basketbalovou scénu v Kuch Kuch Hota Hai a fotbalový zápas v Kabhi Alvida Naa Kehna. Sám Shahrukh k tomu řekl: "Kdykoli mi dá Karan možnost režírovat akci, tak je to ve filmu, který je absolutně ťuťu-muťu, miloučký, extrémně naivní a nevinný. Takže točím akci ve filmech, kde není žádná akce."

Mr. & Mrs. '55 - americký kabát, indické srdce

2010-04-13T23:52:00.010+02:00

Vydařené komediální drama ze zlaté éry Bollywoodu, které se navenek až neskutečně podobá dobovým západním filmům, ačkoli se ve svém nitru urputně staví na obranu indických tradic a "západním"myšlenkovým vlivům se brání.

Dílo klasika
Ačkoli západní diváci začali Bollywood objevovat až v devadesátých letech, dobu svého největšího věhlasu si hindský film odbyl v letech padesátých a šedesátých, kdy se před i za kameru postavily ty největší filmové ikony a vznikla řada kriticky ceněných filmů, jimž se povedlo zazářit i na prestižních filmových festivalech (a mnohé z nich mohli ve své době vidět v kinech i čeští diváci).

Režisér a hlavní protagonista aktuálně recenzovaného snímku Guru Dutt přitom patří k těm nejvýznamnějším osobnostem zmíněného období a vlastně i indického filmu obecně. Během svého relativně krátkého života ukončeného (pravděpodobnou) sebevraždou, stihl natočit několik kanonických a vlivných filmů a vysloužit si mimo jiné přezdívku "indický Orson Wells". Duttova tvorba, částečně ovlivněná filmem-noir, se vyznačuje spíše temnějšími, melancholickými díly, což je kategorie do níž spadají i jeho dvě nejproslavenější díla - lyrická dramata Pyaasa (1957) a Kaagaz Ke Phool (1959). Odlehčený snímek Mr. & Mrs. '55 má tedy v kontextu Duttovy filmografie statut odpočinkové záležitosti, byť ani do něj se tvůrce nezdráhal zakomponovat sociálně-kritický podtext.

Mr. & Mrs. '55 ale není vnímán jen jako nejveselejší Duttův film, ale také jako ten nejvíc ovlivněný Hollywoodem, či se nejvíce blížící jeho dobovému vzorci. Familiární prvky v něm, troufám si říct, neobjeví jen příznivci padesátkových amerických komedií, ale i běžný český divák, který sem tam nepohrdne nějakým tím filmem "pro pamětníky".

Zápletka ze všech nejklasičtější

Jako první důvěrně známý prvek tu máme příběh: Chudý karikaturista Preetam (v podání samotného Dutta) se potká s rozvernou mladou dívkou Anitou (v podání rovněž předčasně zemřelé bollywoodské hvězdy Madhubaly) a padnou si do oka. Anita je sice pod přísným dozorem své tety Sity Devi (Lalita Pawar) - západně vzdělané emancipované ženy, která ji z pozice svého feministického přesvědčení chrání před všemi muži - ale události naberou spád, když se zjistí, že dívčin zámožný otec dal do své závěti podmínku, podle níž bude mít Anita na jeho dědictví nárok jen tehdy, pokud se vdá nejpozději měsíc po svých 21. narozeninách. Sita tak nakonec uzavře s Preetamem dohodu o formálním sňatku, který má zůstat nenaplněn a poté být po krátké chvíli rozveden...

Zní to povědomě, že? Motiv fingované svatby a postupného citového sblížení jen "papírově" spojeného páru se v romantickém žánru řadí mezi klasiku. A překvapí někoho když prozradím, že Preetam záhy odveze Anitu do venkovského statku za svou vdanou sestrou, aby jeho milá poznala váhu tradičních rodinných hodnot? I samotné charaktery ústředního páru (světem protřelý, mazaný tulák a naivní městské děvče objevující taje lásky) by jistě našly svá alter-ega v kdejakém českém prvorepublikovém hrdinovi či hrdince.

Film je pro západní oko povědomý i prostředím - Anita žije v bohaté westernizované rodině se sídlem v britském stylu, přítomní muži nosí saka a klobouky, na ulicích jezdí klasická anglická auta, k narozeninám se pěje "Happy birthday", navštěvuje se tenisový zápas či plovárna a jen pár palem v pozadí a několik žen v sárích prozradí, že se nanacházíme v Evropě nebo Americe, ale v Jižní Asii.

'Muž mě bije, ale má mě rád'
Vzhledem k západnímu kabátku, který si film oblékl, pak působí docela paradoxně a překvapivě jeho vzpírání se "západním" hodnotám a apel kladený na zachování indických sociálních tradic. Od konce devadesátých let již patří ženská emancipace a kritika rigidního patriarchálního modelu ke klasickým bollywoodských námětům, ale v roce 1955 se jí Guru Dutt ještě přesvědčeně stavěl na odpor. Tedy, abych byl spravedlivý - to, co je ve filmu vhozeno na pranýř, vlastně není ani tak feminismus, jako taková kritikova karikatura feminismu - dezinterpretovaná myšlenka, která je servírována jako arogantní nenávist k mužům a vzpírání se "přirozené ženskosti." To se koneckonců odráží i v úsměvně archetypální postavě Sity Devi, jíž je přisouzena vizáž zapšklé matikářky z 3.B (drdol a přísné brýle nechybí).

Jejím názorovým protikladem je Preetamova sestra, mladičká tradicionalistická venkovanka, s níž Anita později konfrontuje názory převzaté od své tety. Sestra přitom přímo netvrdí, že žena se má muži bezpodmínečně podřizovat a být jeho "služkou", nýbrž upozorňuje na potřebnost zdravého manželského svazku, pro jehož udržení je třeba překousnout i některé negativní jevy. Když se Anita mladé hospodyňky zeptá, zda ji manžel už někdy uhodil, odpoví: "I kdyby, tak mě má stejně rád. Když jíš rýži, taky občas kousneš do malých kamínků, ale nepřestaneš kvůli tomu jíst."

Se stejnou lidovou moudrostí Dutt ústy hrdinovy sestry odpaluje i další výtky, které k tradičnímu uspořádání rodiny v Indii západ kdy měl (či spíš stále má): Není pro ženu pozice hospodyňky náročná či ponižující? Ne, protože 'pokud by ona neměla pracovat ve svém domě, tak kdo tedy?' Neztrácí dívka svobodu, když se mladém věku vdá a má děti? Ne, 'copak se za matku může považovat žena, pro níž jsou její děti břímě?' Prostě, není tomu tak, že by byl Dutt nadutým šovinistou, jen se snaží bránit tradiční hodnotový model před "cizími" ideami, kterým správně nerozumí a o nixhž si myslí, že pro "odkaz předků" představují ohrožení. Zkrátka učebnicové ukázka nedorozumění v interkulturním dialogu.

Film trochu popletený, ale s dobrým srdcem
Stereotypizace mužské a ženské společenské role a pomýlená interpretace feminismu (připomínám, že obojí jako výsledek dobového a kulturního nepochopení) lze nakonec považovat za ty největší překážky, jež budou dnešnímu divákovi ležet v cestě za pozitivním zážitkem z tohoto filmu. Jinak se totiž může těšit ze zábavných a skvěle zahraných postav, svěžích dialogů a filmařiny světové úrovně. (V tomto ohledu je třeba pochválit obvzláště vynikající kameru, která při zabírání pečlivě aranžovaných studiových interiérů používá působivou "noir" práci se světlem.)

Proto doporučuji brát ideologickou rovinu Mr. & Mrs. '55 s nadhledem (vždyť i sám hrdina je karikaturistou a břitkým komentárorem) jako výpoveď o dobovém vnímání feminismu a spíše se nad ní usmívat, než ji hněvivě odmítat. Ten film totiž za pozornost stojí a troufám si říct, že má šanci na západě oslovit daleko širší publikum, než romantické rodinné muzikály, které ovládly Bollywood o pár desítek let později.

P.S: V ukázce píseň "Jaane Kahan Mera" v níž vystupuje vedlejší postava Preetamova přítele (Johnny Walker) se svou milou...

Mr. & Mrs. '55 (1955)

Žánr: Komedie, romantický

Stopáž: 157 min

Jazyk: Hindština

Režie: Guru Dutt

Hrají: Guru Dutt, Madhubala, Johnny Walker, Lalita Pawar...

Hodnocení: 8/10

Love, Sex Aur Dhokha - vztahový Blair Witch

2010-04-09T15:04:00.003+02:00

Digitální kamera, autentické pojetí, herci z ulice, sex před kamerou...Sakra, nenatočil Dibakar Banerjee takovou malou bollywoodskou revoluci? Část indické kritiky tvrdí že ano, já bych byl ovšem opatrnější a rozeznával opravdové milníky od zpožděných reakcí na světové trendy...

Blair Witch a ti další

Že celovečerní narativní film natočený na levnou (digitální) kameru sice vypadá nevábně, ale budí dojem jakési syrovosti a opravdovosti, který ještě lze podpořit mystifikační hrou na reálný, neiscenovaný záznam nějaké události už víme od roku 1999, kdy byl filmový svět svědkem obrovského úspěchu takto stvárněného hororu Záhada Blair Witch, načež se filmů s podobným konceptem vynořila ještě pěkná řádka. S feelingem "natočeno na domácí/průmyslovou videokameru" přišla jak komorně laděná dramata (Redacted), tak trikové blockbustery (Cloverfield). Nu a jedenáct let po Blair Witch přichází Dibakar Banerjee s prvním "home-footage" filmem z Bollywoodu.

Jakkoli-je zjevné, že ve světovém kontextu Banerjee s ničím novým, natož převratným, nepříchází, je třeba zároveň dodat, že co je možná běžné jinde ve světě, není běžné ve stále dosti konzervativním Bollywoodu a Love, Sex Aur Dokha (LSD) popírá zažité místní zvyklosti nejen užitím nevzhledné digitální estetiky (proti obrazově pečlivě vycizelovaným blockbusterům), ale i zahrnutím sexuálních témat a scén, které jinak v hindském mainstreamu dostávají minimum prostoru.

Co 'velká' kamera nevidí
LSD však není vhodné pokládat za nějaké manifest vymezující se vůči klasickému Bollywoodu, neboť jde stále o dílo, za nímž stojí mainstreamový režisér (autor komedií Khosla Ka Ghosla a Oye Lucky! Lucky Oye!) i viditelná marketingová kampaň a vázala se k němu nemalá (ale nakonec nanaplněná) komerční očekávání. Je daleko rozumější film chápat spíš jako doplnění chybějících dílků skládačky, dokreslení bílých míst, jaká v oblasti lidské lásky nedovedou muzikálová melodramata zmapovat. Svým konceptem dává LSD najevo, že chce vyprávět o lidech, jací skutečně jsou a ne o fikčních postávách, které vytváří filmoví tvůrci - co zůstává přehlédnuto ve filmech s velkolepou výpravou, tanečními čísly a výraznou stylizací, to se Dibakar Banerjee snaží zachytit na ručních a průmyslových kamerách. Všechny stylistické přívěsky jsou odstraněny, zůstavají jen lidé a jejich osudy.

Trocha lásky, trocha sexu a trocha zrady

Snímek se skládá ze tří dílčích příběhů, které se v několika místech proplétají a které všechny zahrnují témata obsažená v názvu, přičemž jedno vždy převažuje - poprvé je to tedy láska, podruhé sex a potřetí zrada. První příběh vypráví o mladém studentovi filmařiny, jenž chová obdiv ke klasické bollywoodské škole a sám se pokouší takový film natočit. Jako hlavní hrdinku obsadí dceru místního zbohatlíka a zamiluje se do ní. Ač její rodina tomuto vztahu nepřeje, romanticky založený mladík je přesvědčený, že mu podaří ji získat na svou stranu. V druhém příběhu zase sledujeme pokus zadluženého podvodníka svést mladou pokladní v malém supermarketu. Ovšem před objektivem bezpečností kamery a s cílem výhodně prodat nahrávku televizi. Třetí příběh zachycuje pokus o pomstu slizkému popovému zpěvákovi, který má být s podporou televizních redaktorů nahnán k tomu, aby před skrytou kamerou vyžadoval od atraktivní dívky sex jako odměnu za nastartování její kariéry.

Tarantinovsko-iñárrituovský model epizodického vyprávění není žádnou novinkou ani v Indii a na důmyslnosti s jakou jsou všechny tři příběhy propojeny, nakoenc vůbec nesejde - jde jen o snahu nabídnout v rámci nějakého jasného konceptu tři odlišné pohledy na mediální voyeurismus a lidi kteří ho podporují. V prvním příběhu je hozena na pranýř notně přikrášlená indická mainstreamová kinematografie, v druhém lidé, kteří se na amorálním šmíráctví přiživují a v tom třetím jsou to média sama, která při "lovu" nepoctivých lidí samy vedou nepoctivou hru.

Skvělá kritika filmu...
První, nejzajímavější a nejzařilejší "povídka" o zamilovaném studentovi režie Rahulovi je dalším důkazem toho, že indickým filmařům neschází schopnost nadhledu a sebereflexe a jsou schopni vždy trefně citovat či parafrázovat jiné filmy. Dibar Banerjee mezi sebou umně kombinuje tři typy kamerových záznamů - hrdinovo vyznávání úcty Adityu Choprovy (přeneseně tedy odlehčenému, líbezně-romantickému proudu, který v Bollywoodu zastupuje), dokumentaci jeho osobního života a scény přímo z filmu, který natáčí jako svůj studentský projekt. Tento film je současně jak věrnou parafrází Choprova hitu Dilwale Dulhania Le Jayenge, tak určitou paralelou Rahulova milostného trápení, neboť jeho lásce k představitelce hlavní role nepřeje dívčina bohatá a konzervativní rodina.

Kromě lehkonohého humoru, jenž Banerjee vyvolává zdařilou montáží některých scén, nabízí tato epizoda i několik trefných zpodobnění rozporu mezi reálným životem a vysněnou iluzí, s níž Bollywood pracuje ve svých příbězích. Tím nejvýraznějším příkladem je třeba scéna z Rahulova filmu, v níž umělou krví zbrocený hrdina zpomaleně běží a kosí zástupy protivníků, až nakonec dostane skutečnou facku. A v samém konci povídky dostávají obrovskou facku její aktéři i diváci. Šokující, nečekané a velmi drastické vyústění příběhu je jako náhlé a nepříjemné probuzení ze snu, který si člověk skvěle užívá. Samozřejmě, vždyť Bollywood je největší továrna na sny vůbec.

...slabší kritika společnosti
To zbývající dvě povídky už jsou rafinované daleko méně a z vod konvenčnosti je vytahuje jen ten nedokonalý, digitální obraz. Odvyprávěné jsou totiž veskrze klasicky a i jednotlivé záběry jsou až příliš efektní na to, aby vypadaly nenuceně a vytvářely pocit náhodně zachyceného, autentického dění, namísto pečlivé inscenace. Selhávaji v nich i pokusy trefně a neotřele glosovat společensko-mediální fenomény, které hýbou dnešní Indií (na veřejnost uniklá videa z různých pokoutných zdrojů, která zachycují sexuální akty "obyčejných" i známých lidí a praktiku "casting couchingu"), protože v prvním případě příběhu chybí pointa a ve druhém jí je jen obecná moralitka.

Snímek se též nedokáže rozhodnout, zda se chce tvářit jako kreativní sestřih skutečných, nehraných záběrů, nebo se snažit o maximální efekt za každou cenu i na úkor uvěřitelnosti. První povídka se rozvíjí podle prvního modelu, ale vše je zkaženo až přiliš chtěným a nepravděpodobným epilogem, v němž na chvíli probleskne ironicky vyznívající část starého, přemazaného záznamu (evidentní inspirace Cloverfieldem). Ve třetí povídce je pak dosti nepravděpodobné pokoutné propašování kamery do zpěvákova karavanu.

Za Love, Sex Aur Dokha rozhodně stojí dobrý nápad, ale bohužel převažuje režisérova snaha "nastavit zrcadlo" současné mediální společnosti nad snahou glosovat a ironicky převracet zažité postupy v mainstreamové kinematografii, což mu jde daleko lépe. Film s experimentálním lookem, tak naráží nejen na neujasněnost své obrazové a inscenační stylistiky, ale kupodivu se zároveň čím dál víc rozpouští v obyčejnosti.

LOVE, SEX AUR DHOKHA (2010)

Žánr: Drama

Stopáž: 109 min

Jazyk: Hindština

Režie: Dibakar Banerjee

Hrají: Arya Banerjee, Neha Chauhan, Anshuman Jha...

Hodnocení: 7/10

Stav současné pákistánské kinematografie

2010-04-07T12:14:00.005+02:00

Co nás čeká a nemine - Kites, Prince, Ra.One

2010-04-01T03:09:00.006+02:00

...aneb pohlédněme na zoubek třem očekávaným filmům z tohoto roku, které mají všechny něco společného s Amerikou...Inu - globalizace.

KITES
(Kinopremiéra 21. května 2010)

Jeden z vůbec nejočekávanějších indických filmů roku je stále zahalen rouškou tajemství. Jeho producent Rakesh Roshan je známý především tím, že v devadesátých letech vyráběl (i režíroval) filmy notně nasáklé vlivy pokleslé americké akční tvorby, které ale kupodivu měly poměrně slušný divácký ohlas (Koyla, Karan Arjun, Koi...Mil Gaya, Krrish). Ani Kites se od té Ameriky nějak nemůžou odtrhnout, neboť jejich děj je zasazený přímo do USA. Tam se indický učitel salsy Jai (Hrithik Roshan) setká s pohlednou mexickou dívkou Natashou (uruguayská kráska Bárbara Mori, dosud vystupující hlavně v telenovelách) a ačkoliv si po verbální stránce vzájemně nerozumí, osudově se do sebe zamilují. Nicméně se ukáže, že Natasha má poněkud dobrodružnou minulost a z love story se stane boj o život...

Bližší detaily o ději ani o žánrovém zařazení snímku nejsou známy, ale osobně si myslím, že můžeme očekávat něco jako neo-masala-film, což by rozhodně mohla být zajímavá zkušenost. Plakáty lákají na vášnivou romantiku, sám producent slibuje spektakulární taneční sekvence (ostatně nevyužít úctyhodné taneční schopnosti Hrithika Roshana by byl hřích) a v trailerech zase lítají auta vzduchem ještě divočeji, než v Kobře 11...

Dobrou zprávou je, že za režií tentokát nestojí Roshan sám, ale oceňovaný režisér Anurag Basu (proslavený melodramatem Life in a...Metro), kterému vypomáhalo i pár amerických specialistů - zejména v oblasti akčních scén a speciálních efektů. Hudbu samozřejmě nemohl složit nikdo jiný, než Rakeshův bratr, Rajesh Roshan.

Výroba filmu stála nemalé peníze a jeho tvůrci si s ním spojují značné ambice, takže se paralelně natáčel ve dvou verzích - v hindštině a v angličtině. Jazyk ale nebude jediným rozdílem - mezinárodní (anglická) a indická verze budou i odlišně sestříhány, každá bude mít rozdílnou stopáž a budou se lišit i obsahem (v té mezinárodní se máme dočkat daleko žhavějších milostných scén). O výsledných sestřih mezinárodní verze se přitom stará známý americký filmař Brett Ratner (Křižovatka smrti, X-men: Poslední vzdor).

Co očekávám s nadějí:

Novou formu masala žánru
Špičkovou technickou stránku
Film, který by mohl Bollywood zas o něco víc přiblížit západním divákům

Čeho se obávám:

Aby bylo vůbec poznat, je to film z Indie a ne z USA
Že se to kvalitou scénáře zařadí mezi předchozí počiny páně Roshana

PRINCE
(Kinopremiéra 9. dubna 2010)

To se takhle jednou Vivek Oberoi probudil a zjistil, že neví, kdo je a kde probohal přišel k té střelné ráně v paži... A ne, nestalo se to přímo Vivekovi po nějakém bujarém večírku, ale postavě, kterou stvárnil v akčním snímku Prince. Jeho hlavní hrdina se po čase dozví, že je jedním z nejlepších zlodějů na světě, honosí se přezdívkou Prince, pracuje pro chlápka jménem Sarang a jeho holka se jmenuje Maya. A aby toho nebylo málo, zbývá mu jen šest dní života a po krku mu jde půlka planety...

Film, který se honosí titulkem "Od tvůrců Race" (producent, scénárista) režíruje debutant Kookie V Gulati a podle synopse i trailerů lze očekávat, že se ponese právě v duchu úspěšných (a vcelku povedených) pastišů na americké trháky, jako byl diptych Dhoom, nedoceněný Tashan, nebo právě Race. Poslední zmiňovaný ovšem obsahoval jen minimum akce (a navíc nepříliš zdatně natočené), zatímco v Prince to bude, zdá se, bouchat ostošest.

Přestylizovaný vizuál a matrixovské vychytávky z trailerů zatím vyvolávají smíšené pocity - bude to poctivá pocta akčním žánrovkám, nebo jen jejich strnulá a nepovedená napodobenina?

Co očekávám s nadějí:

Poctivou akční pastiš
Cool akční scény
Pseudochytré vyprávění, které dokáže udržet diváka v napětí (jako v Race)

Čeho se obávám:

Že to bude až moc matrixovské
Že to bude vykrádat Crank či jiné módní akčňáky
Že ten příběh přechytračí sám sebe

RA.ONE
(Kinopremiéra nestanovena)

Ambiciózní akční sci-fi z produkční dílny samotného Shahrukha Khana (resp. jeho společnosti Red Chillies Entertainment) má být s rozpočtem dosahujícícm 1 miliardy rupií (cca 420 milionů korun) druhým nejdražším indickým filmem, hned po loňském akčňáku Blue. Už jen samotný oblek, který oblékne hlavní (super)hrdina (ano, zahraje si ho sám Shahrukh) stál 10 milionů rupií (cca 4 miliony korun) a tvůrci si jej nechali vyrobit u specialistů z Los Angeles, kde se také pilně pracuje na digitálních efektech.

Film má být syntézou superhrdinského žánru s tradičními prvky indické mytologie (sám název se foneticky čte "Rávan", což je jméno démona z Ramajány) a Shahrukh slibuje, že v něm budou k vidění dechberoucí scény...Inu, s těmi hollywoodskými trikaři za zády bych mu to i věřil, ale to by nesměl na režisérskou sesli nepochopitelně usadit packala Anubhava Sinhu, jehož starší "film" Dus mne dosud pronásleduje v nočních můrách. Ale třeba od té doby nabral formu... Shahrukh už tak učinil - tedy po té fyzické stránce, jelikož kvůli roli vypracoval své tělo zpět do svalnaté podoby známé z Om Shanti Om (dámy si jistě pamatují). Jen škoda, že se mu nakonec nepovedlo pro jednu z vedlejších rolí zlanařit Jackieho Chana, jak bylo původně oznámeno.

Co očekávám s nadějí:

Tu ránu, kterou bude Shahrukh mít v elastickém kostýmu
Efekty a technickou stránku vůbec
Že se zas po dlouhé době objeví nějaké indické sci-fi

Čeho se obávám:

Že to Anubhav Sinha zprasí svou režijní neschopností
Že to bude podobně blbé jako Krrish
Že budou alternativní název "Ra.1" Indové číst jako "ra-ék"

Magadheera - tak trochu nevyrovnaný boj

2010-03-10T02:22:00.004+01:00

Nejdražší a zároveň nejvýdělečnější telugský film všech dob. Hit, který otřásl i Bollywoodem a zapsal se do dějin telugské kinematografie. A to i přesto, že jde o film vlastně celkem klasický, ve většině ohledů nepřevratný a rozhodně ne bezchybný.

Magadheera - peníze a technologie
Snímek studia Geetha Arts, který se svým důrazem na výpravnost a trikové sekvence postavil blockbusterové produkci z finančně i technicky lépe zajištěného Bollywoodu (stejně tak i tamilského Kollywoodu, který slavil svůj technický a komerční triumf už v roce 2007 s filmem Sivaji a v zaběhnutém trendu dále pokračuje) se dočkal nebývale vysoké přízně diváků, kteří se nejen houfně hrnuli do kin, ale také film náležitě ocenili na internetových fórech a na filmové databázi IMDb mu přiřkli výborné hodnocení 8.4/10. Kritici již byli o něco zdrženlivější - snímku vyčítali především mezery ve vyprávění, slabé hudební scény a selhávající komiku, ve svých verdiktech ale přesto zůstávali převážně pochvalní.

Všemi chválená pak byla technická stránka, kterou film v kontextu své kinematografie vyniká. Jsou v něm k vidění dlouhé bojové scény, náročné kaskadérské kousky i složitá renderovaná pozadí. To všem přitom tvůrci zvládli vyrobit s rozpočtem 400 milionů rupií (asi 165 milionů korun). Pro srovnání je vhodné uvést, že předchozí telugské hity jako Arundhati (2009) nebo Pokiri (2006) se svými rozpočty pohybovaly na přibližně čtvrtinové částce, zatímco v Bollywoodu je ona částka kolem 400 milionů rupií poměrně běžným rozpočtem áčkových filmů, i pokud se jedná o standardní komedie – to bollywoodský akční blockbuster Blue (2009) stál asi 1140 milionů rupií (cca 480 milionů korun). Pro našince je jistě zajímavé připomenout, že Jakubiskova Bathory vyšla na nějakých 300 milionů korun.

Tam, kde Tollywood zůstává pozadu za Bollywoodem
Když ale odhlédneme od technických specifik, zjistíme, že po filmařské stránce Magadheera v ničem převratný ani výjimečný není a vlastně by se dal dobře použít pro demonstraci rozdílu mezi tollywoodským a bollywoodským chápaní blockbusteru v dnešních časech.

Ať už to budeme nazývat zpožděnou reakcí na soudobé trendy nebo odolností proti nežádoucí globalizaci filmové tvorby, je zjevným faktem, že se Magadheera stále drží v minulosti zaběhnutých schémat indického maistreamu, z nichž mnohé se z Bollywoodu začaly vytrácet krátce po roce 2000 a v dnešních hindských filmech už je prakticky nenalezneme. Řeč je především o „masala“ kombinaci mnoha žánrů, vypravěčské figuře „příběhu v příběhu, ale i o vyloženě doprovodných jevech, jako je povšechná nevyrovnanost různých pasáží či soudní třenice ohledně autorských práv.

Tři filmy v jednom balení
Film sám se tak dělí do tří snadno rozpoznatelných a přibližně stejně dlouhých dějových úseků (s jedním flashbackem/flashforwardem v úvodu): Ten první vypadá jako klasická telugská romantická komedie obohacená tanečními scénami s charakteristickou jihoindickou choreografií a trochou akce. Mladý kaskadér Harsha si uvědomí osudové citové pouto k dívce jménem Indu, které je dané nenaplněnou láskou v jejich minulých inkarnacích, a pokouší se s ní sejít. Indu před ním ale svou identitu schválně tají a vydává se jen za kamarádku Harshovy vyvolené. Takže se ti dva na sebe usmívají, dělají si různé naschvály a občas se s podporou nějakého typického „vidúšaky“ marně pokouší o humor. Zlom nastane ve chvíli, kdy se objeví zloduch Ranadev, který má s Harshou taktéž nevyřízené účty z minulého života a navíc usiluje o lásku Indu.

Po krátké akční scéně, v níž Harsha nedokáže svou lásku ochránit před Ranadevovými spáry, se děj vrací až do středověké Rádžpútány, v níž byla Indu sličnou princeznou Mitravindou a Harsha jejím osobním strážcem a udatným bojovníkem Bhairavou. Dozvídáme se tak o jejich dávném příběhu, který ve své době nenalezl šťastného konce a tudíž se přenesl až do naší současnosti.

Do té se také vrací poslední třetina, kde je kruh lásky uzavřen, zlo ztrestáno a staré křivdy napraveny.

Středověk lepší novověku
I obzvláště natvrdlému divákovi po zhlédnutí jistě dojde, které třetině filmu byla věnována nejvyšší pozornost kvůli níž se utratilo nejvíc peněz, postavilo nejvíc kulis, spotřebovalo nejvíc látky na kostýmy a zavařilo se nejvíc počítačů na digitální efekty. Středověká etuda, ač má vlastně funkci mimořádně dlouhého flashbacku, je ve všech ohledech nejlepší a nejzajímavější částí filmu, zatímco zbývající dvě třetiny působí spíš jako nutná vata potřebná k levnému vytáhnutí filmu na celovečerní stopáž.

Idealizovaná a přikrášlená rádžpútánská minulost, tak jak ji můžeme vidět v Magadheerovi, má své vtahující a nezaměnitelné kouzlo, jistě podpořené nadprůměrnou kvalitou zpracování. Digitálně renderovaný komplex královského paláce vypadá na kvalitním záznamu z DVD opravdu výborně a ač občas prosvítá jeho umělost, velkolepé kamerové přelety nad ním dokáží sebrat dech. Práce počítačových mágů je pak naplno prezentována v písní Dheera Dheera, což je také jednoznačně nejlepší kousek z celého soundtracku (včetně výborné vizualizace). Příjemná výtvarná stránka a talentovaná ruka vedoucí kameru dává vyniknout mnohým úchvatným a velkolepě vypadajícím záběrům, z nichž ani není poznat, co je reálné a co dotvořené na počítači.

Zručný a zkušený režisér S. S. Rajamouli se také postaral o dvě dlouhé a skrz naskrz povedené akční scény – honičku pouští o princezninu čest a – patrně vrcholnou scénu celého filmu – Bhairavův souboj se stovkou vojáků muslimského dobyvatele Sher Khana. Tato bitka je nejen dobře choreografovaná, nasnímaná a ozvučená, ale také silně estetizovaná – záběry hroutících se postav a cákance digitální krve působí daleko více oku lahodícím než brutálním dojmem. V tomto nelze popřít jistá inspirace Snyderovým trhákem 300 (k němuž odkazuje i pár obrazových kompozic), nikdy však není překročena hranice mezi inspirováním se a vykrádáním. K tomuto je dobré si připomenout, že některé signifikantní znaky, jako jsou právě nadsazené a estetizované akční scény či expresivní herectví, jsou pevnou součástí telugské kinematografické tradice a nejde tedy o prvky, na něž by měl Snyder patent a Rajamouli je jen bezmyšlenkovitě přejímal.

Ve zbytku filmu (tedy ve scénách ze současnosti) je laťka kvality bohužel posazena o něco níže, což se překvapivě týká i hudby a technické kvality. Ano, třeba při scéně pronásledování autobusu na koni se stále projevuje Rajamouliho pevná ruka (přiznejme si zároveň, že jeho režijní vklad spočívá daleko víc v suverénním osedlání řemesla, nežli v kreativitě), ale ke slovu se bohužel dostanou i nevzhledné, nezaostřené záběry přes širokoúhlý objektiv, haprující triky a laciné kulisy, jež v poslední třetině jen tak tak maskují výrazné digitální filtry.

Pár přešlapů a automatická láska

Zakolísání v práci s technikou se ovšem odpouštějí lépe, nežli přešlapy ve scénáři a rozhodně nelze nevznést výtku proti velmi nepřesvědčivě natočené scéně, v níž se Harsha stává domnělým vrahem Indina otce. Nad nechtěně legrační závěrečnou parafrází na Smrtonosnou past 4.0 potom nezbývá nic jiného, než udiveně kroutit hlavou.

Značně nedomyšleným je bohužel i milostný vztah ústřední dvojice, jejichž hory přenášející láska není nijak motivována ani vysvětlena - jako by se s ní počítalo už tak nějak automaticky. Pozadí vztahu se nedozvíme ani ze středověkého flashbacku, neboť ten nás zavede rovnou do času, kdy už spolu hrdinové vesele cukrují a otázka, co ty dva mohlo svést dohromady zůstává nezodpovězena. Když potom Mithravinda s lascivním pohledem zpívá „Už to nemůžu vydržet, přijď a spoj se se mnou, udatný bojovníku“, člověk by až zapochyboval, zda v tomto případě více než o lásku nejde jen o nějaké postpubertální poblouznění. Lásky na život a na smrt jsou věru vděčným tématem, ale chcete-li kolem nich vystavět ústřední zápletku, musíte pro ně taky vybudovat patřičné základy.

Poslední bitva vzplála

Vynést nad Magadheerou konečný verdikt není nikterak jednouché, protože jeho celková úroveň a s ní i divácký zážitek se několikrát dramaticky mění a tak chvíli poté, co divák pod tíhou dojetí z nějaké silné scény a nadšením nad řemeslnou úrovní stírá slzu z oka, přichází nepříjemné procitnutí v podobě scény, jejíž přítomnost by byla očekávaná spíš v nějakém okrajovém béčku.

Jedno se mi ovšem zdá poměrně jisté - díky rozpočtu, výdělkům i technologiím už má Magadheera místo v knihách o historii Tollywoodu zaručené, ovšem jako na historicky dobrý film na něj s odstupem let nejspíš nikdo vzpomínat nebude.

MAGADHEERA (2009)

Žánr: Akční, romantický, historický, komedie

Stopáž: 166 min

Jazyk: Telugština

Režie: S.S. Rajamouli

Hrají: Ram Charan Teja, Kajal Agarwal, Dev Gill, Srihari...

Hodnocení: 6/10

Tashan - co by byl život bez trochy stylu?

2010-03-06T20:23:00.011+01:00

Tashan – snímek, který proletěl indickými kiny bez zájmu diváků a ještě byl mohutně popliván místními kritiky, osobně vnímám jako výrazný přírůstek do vlny „hypercool“ akčňáků odstartované filmy jako Dhoom 2 či Race a zároveň jako jeden z nejlepších bollywoodských filmů tematizujících amerikanizaci indické kultury.

První záběr – sytě červený mercedes ujíždí po vyprahlé hornaté krajině a hraje k tomu rock-‚n‘-rollová hudba. Když tu se náhle hudební podkres přepne na indickou lidovku a pak zase zpátky k rocku…Čím divočeji se přepíná hudba, tím divočeji sebou auto na silnici smýká, až vyletí mimo cestu a padá do skalního jezírka. Zatímco se mercedes potápí, kamera zabere jeho interiér – tam sedí jeden z hrdinů, Jimmy (Saif Ali Khan), otáčí se na kameru a začíná vyprávět svůj příběh…

Dozvíme se, že Jimmy, který má styl a skvělou anglickou výslovnost, podlehl svodům stylové Pooji (Kareena Kapoor) a přislíbil, že bude vyučovat angličtinu jejího stylového šéfa. Tím je obávaný mafián Bhaiyyaji (Anil Kapoor), který má styl a velký balík peněz, jenž mu Jimmy s Poojou zákeřně ukradou. Na jejich stopu je nasazen zmatkářský gangster Bachchan (Akshaye Kumar), jemuž však nechybí dobrá muška, zlaté srdce a hlavně styl…

Když styl, tak pořádný (a americký)!

Není náhoda ani žádná chyba, že se v synopsi objevuje tolik stylu – styl je totiž jedním z hlavních témat filmu a je dokonce i jeho názvem (respektive volným překladem slůvka „tashan“). Tashan se vyznačuje přehnanou estetizací, kdy jsou postavy často snímány zpomaleně v „coolových“ pózách, nosí výstřední oblečení a jezdí v nablýskaných vozech. Občas provedou i nějakou klišovitou nelogičnost (rozdělení lupu na několik dílů a jejich rozmístění na různá neobvyklá místa po celé Indii) a když se jich někdo jiný zeptá, proč tak učinili, suše odpoví, že je to tak stylové.

A pokud je to stylové, tak americky stylové. Estetické postupy amerických akčních blockbusterů Tashan přijímá a zpracovává s viditelnou láskou i ironickým úšklebkem zároveň.

Téma pronikání anglofonní (americké) kultury do Indie je uvedeno hned v první scéně filmu (přepínání mezi americkou a indickou hudbou) a je dále přítomné prakticky v každém záběru. Sám hlavní hrdina je učitelem angličtiny pracujícím v call centru, kde se „i hindsky mluví jedině s britským přízvukem“, postavy používají v dialozích hindštinu a angličtinu v poměru 50:50 a v jednom momentě dokonce potkají americký filmový štáb a nechají se od něj (s blonďatými parukami na hlavách a s textem „Když spatřím bílou tvář, mé srdce se roztančí“ na rtech) nafilmovat do taneční scény (A: „V tomhle filmu nejsou žádné písně.“ B: „Tohle je Indie. Tady jsou písně ve všem.“).

Nadsázka kde se podíváš

Debutující režisér (a již zavedený scénárista podepsaný i pod obdobně laděným diptychem Dhoom) Vijay Krishna Acharya se ale nespoléhá jen na přehánění a zahrnuje do filmu i určitou grotesknost – což se projevuje například tehdy, když hlavní záporák prchá ve šlapací rikše, nebo když vidíme Bachchana, jak na projíždí městskými uličkami na malém mopedu v přestrojení za mýtického démona Rávanu.

Pokud by snad někdo stále nedokázal ve filmu rozlišit očividnou nadsázku a měl by dojem, že je zamýšlený úplně vážně (ač v něm Akshay Kumar používá jako zbraň i kandelábr), o opaku jej přesvědčí zcizující způsob užití vypravěčů z řad ústředních postav. Některá z nich se prostě znenadání zastaví, podívá se do kamery a začne situaci komentovat. A to dokonce i v případě, že se zrovna nachází pod vodou.

Film obsahuje i taneční scény, které jsou spíše méně motivované a mají „oddechovou“ funkci, nicméně je jim očividně věnovaná velká péče a mohou se pochlubit chytlavými skladbami. Vrcholem je pochopitelně výše zmíněná parodická píseň „Dil Dance Maare Re“, de facto vystihující ducha celého filmu.

Potěcha pro oko

Tashan lze v mnoha ohledech označit za „zajímavý“, „vydařený“ či „originální“, ale zaslouží-li si nějaký jeho aspekt maximální pochvalu, pak je celková práce s vizuálem, od kamery přes výpravu a kostýmy až atraktivním lokacím. V sytém, pestrobarevném obraze upomínajícím na vzezření blockbusterů ze stáje páně Bruckheimera je divákovi představována galerie mistrovsky komponovaných záběrů, jež dávají vyniknout bohaté výpravě a naplno prodávají exteriéry z míst jako je Ládakh nebo Haridvár.

Tashan je možno v prakticky v každé sekundě zastavit a vždy před sebou uvidíte obraz, který je hodný vytištění a pověšení na zeď. Se střihem už film bohužel pracuje hůře, takže akční scény přes svou vtipnost zůstávají ve funkci lákavé atrakce upozaděné za scénami tanečními a k tomu jsou některé nasnímané nepříjemně trhaně a zrychleně.

Nejde o děj, jde o styl!

Jak už bylo řečeno, Tashan znamená „styl“ a o ničem jiném než o stylu tento film není. Vlastně vůbec nevadí, že pod vrstvou vtipného parafrázování západních blockbusterů, výborně nasnímaných tanců a bujné vizuality se skrývá slabý scénář plný berliček a oslích můstků. Na příbězích indické filmy nikdy nestály (Tashan na něj zbytečně, ale vlastně v souladu se svým „stylovým“ konceptem upozorňuje „postmoderními“ fígly ve vyprávění) a ty dvě a půl hodiny strávené ve společnosti našeho stylové tria jsou natolik nabité chytrou zábavou a obrazovou brilancí, že nic víc jako divák potřebovat nebudete.

Pokud na film tedy nebudete nesmyslně uplatňovat kritérium realističnosti, jako to udělala valná většina indických kritiků...

TASHAN (2008)

Žánr: Akční, thriller, krimi, komedie

Stopáž: 148 min

Jazyk: Hindština, angličtina

Režie: Vijay Krishna Acharya

Hrají: Saif Ali Khan, Akshay Kumar, Kareena Kapoor, Anil Kapoor...

Hodnocení: 7/10

Rann - Pravda není až tak strašná

2010-02-25T23:05:00.006+01:00

Ritesh Deshmukh a Amitabh Bachchan ve filmu Rama Gopala Varmy, který se zaměřuje na nekalé politické manipulace s médii a který udivuje suverénní formální stránkou, byť je nešikovně rozkročený mezi závažným dramatem a klasickou bollywoodskou zábavou.

Ram Gopal Varma je jedním z nejdůležitějších, nejvlivnějších a nejprogresivnějších bollywoodských režisérů. Jeho filmy Satya a Company se na přelomu tisíciletí výrazně podepsaly na dalším směřování indického mainstreamu a dokázaly, že pro realističtěji a hruběji pojatý žánrový film je v indických kinech místo. Varma je však též tvůrcem se značnými kvalitativními výkyvy a na každý jeho zásadní film připadá několik naprostých propadáků. Po komerční stránce mezi ně patří i nejnovější Rann. Z pohledu kvality to s ním ovšem není úplně špatné, byť ne ani úplně dobré.

V centru příběhu z pera debutujícího scénáristy Rohita G. Banawlikara je seriózní televizní stanice India 24/7, jejíž tváří je respektovaný komentátor Vijay Malik (Amitabh Bachchan). Stanice se ovšem potýká s klesající sledovaností, kterou ještě zhoršuje vzestup konkurence. Situace využije zkorumpovaný politik Mohan Pandey (Paresh Rawal), který úplatky a úskoky zajistí, aby India 24/7 odvysílala podvržený materiál, který jeho největšího politického soka uvede do spojitosti s organizovaným zločinem a dá mu za vinu nedávné násilnosti mezi hinduisty a muslimy. Všímavý reportér Purab (Ritesh Deshmukh) však zjistí, že cosi není v pořádku a uvědomí si, že Vijay Malik a jeho televizní stanice se nevědomky stali mocnými zbraněmi v rukou hráčů nekalé politické hry…

Bollywood nebo parallel cinema? Od každého trochu
Hned na začátek si dovolím poznamenat, že největším problémem Rannu je nenalezení správného poměru mezi atributy „parallel cinema“ a klasického Bollywoodu. Je třeba mít na paměti, že typický bollywoodský mainstream nezná žánry (rozhodně ne tak, jak je chápeme na západě) a spíše je sám o sobě svébytným žánrem, který disponuje specifickými pravidly a žánrový film západního střihu tak stojí mimo něj. O tom, že lze natočit skvělé filmy, které zároveň patří do obou těchto světů nás už dávno přesvědčili filmaři jako je Mani Ratnam (Bumbai, Dil se) či Anurag Kashyap (Dev.D, Gulaal) a dokázala to i již dvě zmíněná kanonická Varmova díla Satya a Company.

Vzpomínané filmy totiž fungují tak, že závažná témata rozvíjí v poměrně důmyslných (myšleno promyšlených, nikoli nutně komplikovaných) zápletkách, jenž jsou dostatečně bytelné, aby unesly i silnou bollywoodskou stylizaci – expresivní herectví, vizuální poetismus a dokonce i taneční scény jsou do nich zakomponovány tak, že film sice odtrhují od realističnosti, ale nijak nenarušují jeho vnitřní logickou integritu. Rann je ovšem slabý v základu, protože se serióznímu tématu věnuje jen povrchně a velmi zjednodušeně.

V žánrovce, jejíž jedinou ambicí je bavit, by to stačilo, ale Rann chce být pichlavě kritický vůči indické politice a médiím – přitom předkládá jasně zjednodušený obraz, takže kritika se míjí účinkem. Neseká se do živého masa, ale do jeho vykonstruované napodobeniny, jen jakéhosi polního strašáka.

Přepjatá dramatičnost s níž film pracuje, pak prokazuje celku medvědí službu, neboť jej dokonale banalizuje, místy až na úroveň blízkou parodii. To platí zejména pro přehnaně dlouhý a patetický proslov, kterým na konci Vijay Malik apeluje na morálku celého širého světa.

Suverénní a osobitý audiovizuál
Přes tuto kritiku není můj náhled na film negativní. Ačkoli zcela zklamává v úloze politické kritiky a nedovede být trefnou satirou, jako působivý a moderní thriller dokáže fungovat obstojně, za což může být vděčný především samotnému Varmovi, jehož osobitý rukopis prostupuje každým záběrem. Vizuál Rannu působí na pohled chladně – zahalen do modrého filtru se vyžívá ve funkcionalistických interiérech, postavy skrývají své oči za skly slunečních brýlí a jsou často snímány zpoza nějakých předmětů, případně skrz skleněné výplně či odrazy v lesklých plochách. Podobně jako v Company Varma často užívá diagonální kompozice obrazu a efektu rybího oka.

Kamera v Rannu se též vyznačuje neustálým pohybem – mění náklon, jindy sleduje pohyb nějaké postavy, divoce zoomuje, nebo se pohupuje v kameramanově ruce. Právě pohyb kamery přitom filmu dodává obrazovou dynamiku, neboť se samotnými postavami a věcmi před kamerou Varma příliš nehýbe. Vizuálnímu stylu je uzpůsobena i hudba vyvedená v alternativním elektronickém stylu.

Toho se drží i několik písní, co ve filmu zazní (bez tanců, samozřejmě). Jejich texty jsou přitom složeny převážně z výňatků z oslavných písní o Indii a různých agitačních a předvolebních sloganů. Do filmu a jeho propagačních materiálů byla původně zanesena i parafráze na indickou státní hymnu, ale to se u představitelů soudní moci nesetkalo s pochopením, takže hymnu nakonec nahradila svérázná verze „národní písně“ Vande mataram.

Síla filmového řemesla
Důležité přitom je, že všechna ta nestandardní práce s kamerou a zvukem není jen nějakou prázdnou manýrou, ale že se audiovizuál stává hlavním zprostředkovatelem emocí a nálad, skrze něj je nahlíženo do myslí postav.

Rann lze poté brát jako téměř dokonalou demonstraci síly samotného filmařského řemesla – obraz a zvuk v otěžích zkušeného režiséra jsou tím, co divákovi poskytuje zážitek a veškerá poselství a poučky explicitně zakomponované do příběhu se stávají podružnými.

RANN (2010)

Žánr: Drama

Stopáž: 134 min

Jazyk: Hindština

Režie: Ram Gopal Varma

Hrají: Amitabh Bachchan, Ritesh Deshumkh, Mohnish Bahl, Paresh Rawal...

Hodnocení: 7/10

Alluda Mazaaka - Monument nevkusu

2010-02-22T17:12:00.003+01:00

U nás prakticky neznámý a nejspíše i v Indii nepříliš vzpomínaný telugský film Alluda Mazaaka si nedávno užil svých pět minut slávy, když někdo na YouTube objevil poněkud kuriózní akční scénu z něj a rozeslal ji na všechna myslitelná fóra (objevila se třeba na CSFD nebo na blogu Františka Fuky). Pokud si film někdo na základě ukázky sehnal celý a byl to člověk s indickou kinematografií neseznámený, pravděpodobně již bude těžké je přesvědčovat o serióznosti nemalé části indické produkce...:) Přesto je tento snímek přeci jen v něčem vcelku charakteristický - je to takový monument unikátní syntézy indického a amerického nevkusu devadesátých let.

Alluda Mazaaka je vlastně klasickou, ničím nevyčuhující jihoindickou lidovou komedií s akčními prvky, jaké se jen s mírnými obměnami točí už pěknou řádku let. Obsahuje takřka plnou paletu všech myslitelných klišé, otřískaných schémat a omšelých filmařských postupů, které jsou s Tollywoodem spojené. Obeznámený divák se tedy ničeho zajímavého nedočká, ovšem indickému zelenáči se dostane přesně takové (a možná ještě větší) dávky bizarnosti, jakou nejspíš očekával.

Bijec z vesnice
Děj snímku, jemuž vévodí někdejší telugská hvězda Chiranjeevi (dnes angažovaný politik) není nikterak neobvyklý ani složitý (pokud tedy za dějovou složitost nebudeme považovat obtížnou orientaci v celé plejádě strýčků a tetiček ze čtyřicátých kolen, kteří tam vystupují). Drží se v té době zažitého schématu "příběhu v příběhu" a vypráví o vesničanovi Sitaramudovi, který má být popraven na základě obvinění z vraždy policisty. Cestou na popraviště ale Sitaramudu uniká (ano, to je ona památná scéna s koňmi a létajícími auty) a než je znovu lapen, ožení se s jakousi dívkou proti její vůli. Z hrdinova vyprávění se poté dovídáme, co těmto událostem předcházelo a když se přesuneme zpět do současnosti, sledujeme, jak se v přestrojení za výstředního boháče Mr. Toyotu snaží pomstít dřívější křivdu (nejen) na sobě a své sestře...

Zasazení děje na venkov očekávaně ústí v obvyklá témata. Hlavní hrdina je ztepilým a hrdým synem náčelníka vesnice a na vrcholku jeho žebříčku hodnot se skví smysl pro spravedlnost, lidové tradice a čest jeho bližních. Do protipólu jsou postavena dvě mladá westernizovaná děvčata přijíždějící z města, jímž je přiřknut status vzoru všech nectností - počínaje necudností a přes zištnost či laxnost pokračujíce až k neúctě k starším. Obě se do hrdiny samozřejmě nakonec bláznivě zamilují a snaží se jej získat, byť opravdu není jasné, co by jim na rázovité figurce poněkud přestárlého mládence mohlo imponovat.

Tradicionalizmus, oslava vesnického života jakožto nezkaženého a řízeného nejčistšími ideály je (nejen pro svou dobu) typická, stejně jako stylizace hlavního hrdiny do podoby neohroženého supermana, který vždy s vypnutou hrudí a expresivními výrazy na rtech zasahuje proti sebemenšímu příkoří.

Akční ráj, komediální peklo

Ono zasahování přitom patří k jednoznačným vrcholům filmu, protože se tak děje téměř výhradně prostřednictvím kouzelně přehnaných a nutno dodat vynalézavých akčních scén. Kdo se nezasekne na nešikovném střihu a trikové nedokonalosti, ten objeví jejich překvapivě důmyslnou stavbu a smysl pro uzemňující nadhled. Ne v každém filmu se vidí, že by hrdina vytáhl pistoli ze šuplíku tak, že rukou prorazí desku stolu a snad ani Chucka Norrise by nenapadlo koňmo podklouznout návěs náklaďáku. Ocenit je třeba také řadu udivujících kaskadérských výkonů, které akčním pasážím dodávají velkou část jejich kouzla.

Jakmile ovšem dojde na humor, jako by režisér odešel pryč a nechal herce, ať se s tím nějak vypořádají sami. Zatímco akce vyloženě stojí na práci režiséra, ve zbytku filmu je jeho vklad naprosto nevidelný. Kamera většinou nudně stojí někde v rohu a herci vypadají, že na místě improvizují. A to se neobejde bez – i na poměry jihoindických komedií – ohromně přepísknutého pitvoření, pojekávání a dělání opiček. Nejde o humor, který by vznikal na základě nějakého pointování – divák se má jednoduše smát tomu, že někdo hloupě žvatlá, dělá opičky nebo legračně gestikuluje. Ve výsledku je to ovšem daleko víc iritují, nežli humorné.

Komu by herecké pitvoření připadalo přeci jen nedostatečně bizarní, ten si přijde na své v tanečních scénách, které jsou jen slabě (pokud vůbec) motivované a dotahující cirkusovou pseudoestetiku do absurdna. Stejně jako celý film se vyznačují indicko-americkým synkretizmem: Syntetizátorová hudba, jakoby vypadnuvší z amerických béček, hraje do tance tradičně oděným Telugům, kteří si, jako zlatý hřeb večera, nakonec střihnou i jedno taneční číslo mezi tlupou Kačerů Donaldů (!!!).

Tenké ledy telugské tvorby

Alluda Majaka je tedy dokladem toho, na jak tenkém ledě se pohybují indičtí filmaři točící filmy, které jsou vlastně parodiemi sebe samých. V jihoindickém filmovém dědictví lze nalézt desítky až stovky titulů, které mají s Alluda Mazaaka většinou prvků společnou a přitom, díky dobrému smyslu pro nalezení balancu mezi vtipností a trapností, skvěle fungují. Je tedy opravdu možné všechno přepalovat, ale ne až natolik, že to tvůrcům shoří pod rukama, jako se stalo tady. Spolu s pozorností věnované akčním scénám a odbytím všech ostatních scéna tak vznikl snímek neuvěřitelně kolísající kvality – něco takového bysme v českých podmínkách mohli vidět leda za předpokladu, že by někdo válečné scény z Tmavomodrého světa nastříhal do Kameňáku.

ALLUDA MAZAAKA (1995)

Žánr: Komedie, akční

Stopáž: 161 min

Jazyk: Telugština

Režie: Satyanarayana E.V.V.

Hrají: Chiranjeevi, Lakshmi...

Hodnocení: 3/10

Průvodce indickými kinematografiemi, díl III. - Menší regionální kinematografie

2010-02-21T20:59:00.000+01:00

Zde jsem si dovolil stručně shrnout kinematografie produkující v celoindickém kontextu méně významné a v zahraniční většinou úplně neznámé (kvůli složitější dostupnosti a nízké publicitě) filmy, které přesto mají ve své geografické či jazykové oblasti početnou základnu diváků.

Assámská kinematografie
Malá kinematografie hraničního a poněkud neklidného státu Assám zmítaného separatistickými tendencemi, která se příliš nedokázala prosadit mimo své domácí území.

Bhódžpúrská kinematografie
Malá kinematografie produkující filmy v bhódžpúrštině, které si nacházejí publikum především v Biháru a ve východním Uttarpradéši.

Gudžarátská kinematografie
Jedna z významnějších regionálních kinematografií, která se též orientuje spíše na sociální a politické snímky. Z Gudžarátu také pochází mnoho významných filmařů a herců působících v Bollywoodu.

Kannadská kinematografie
Kinematografie státu Karnátaka sídlící v jeho hlavním městě Bengalúru (Bangalore). Podobně jako kinematografie malajalámskám tíhne spíše k realističtějším filmům orientovaným na sociální problematiku.

Kašmírská kinematografie
Sporné území Kašmíru je známo jako jeden z objektů nevraživosti mezi Indií a Pákistánem a právě napjatá politická situace se promítla i do ubohého stavu místní filmové kultury. Militanté rádi vydávají fatvy (nábožensko-právní ustanovení) zakazující sledování indických filmů a v místních kinech nemusí být bezpečno. Otázka bezpečnosti taktéž komplikuje život filmařům z Bollywoodu, kterým se zamlouvají místní přírodní scenérie. Všechny filmy natočené přímo kašmírskými filmaři by se přitom daly spočítat i na prstech dvou nekompletních rukou.

Maráthská kinematografie
Stále významnější regionální kinematografie, jejímž domovem je stát Maharáštra. V té sice leží i Mumbaí (Bombaj), sídlo Bollywoodu, ale filmy točené v maráthštině s ním nemají nic společného. Spíše jím byly v průběhu osmdesátých let doslova převálcovány, ale po roce 2000 se tato kinematografie začala opět vzmáhat a dva maráthské filmy byly dokonce vyslány do boje o Oscara. Moderní filmy z Maharáštry také často obsahují téma maráthského nacionalizmu.

Urijská kinematorafie
Velmi malá kinematografie státu Urísa, která byla dříve úzce propojena s kinematografií bengálskou. Občas nazývána též "Ollywood".

Paňdžábská kinematografie
Kinematografie severozápadního státu Paňdžáb patří mezi regionálními kinematografiemi k těm (nej)významnějším. Lze se setkat i s označeními "Punjwood" nebo "Pollywood".

Původně filmový průmysl Paňdžábu kvetl především v jeho bývalém hlavní městě Láhauru (anglicky Lahore; odtud "Lollywood"), ale v roce 1947 byl region rozdělen mezi Indii a Pákistán, přičemž Láhaur připadl právě Pákistánu, kam se též přesunulo mnoho muslimských filmařů. Dodnes je Láhaur hlavním centrem pákistánské kinematografie, zatímco na indické straně se paňdžábští filmaři nakonec sdružili v Amritsaru.

Průvodce indickými kinematografiemi, díl II. - Hlavní centra indického filmového průmyslu

2010-02-21T20:12:00.000+01:00

Pod slůvkem Bollywood si mnozí mylně představují indickou kinematografii jako celek, ale ve skutečnosti se jedná he o jedno z mnoha indických kinematografických center. Prakticky každý z indických svazových států má svou vlastní kinematografii v místním jazyce - jde ovšem o kinematografie velmi malé a celkovým zaměřením (často i šířkou distribuce) lokální - mnohdy se jimi vyprodukované filmy nedostanou za hranice svého státu či jazykové oblasti. Na několika místech v Indii se však filmová studia sdružují do velkých center, která vyrábí filmy dsitribuované po celé zemi i v zahraničí. Jsou to převážně tyto, které jsou známé velké většině diváků a které se zásadním způsobem podílejí na moderním kulturním životě v Indii. Pojďme si je představit.

Hindská kinematografie aneb Bollywood

Z indických kinematografií je právě Bollywood tou největší, nejvýznamnější a nejpopulárnější. Dokonce natolik populární, že lidé často mylně chápou Bollywood jako označení pro indickou kinematografii jako celek. Ve skutečnosti se jedná o centrum vyrábějící mainstreamové filmy v hindštině - nejrozšířenějším indickém jazyce.

Samotný název Bollywood přinesla s posměchem západní média v reakci na rychle se rozvíjející filmový průmysl v Bombaji (dnes Mumbaí), která je pro něj dodnes domovem. Označení ovšem postupem času zdomácnělo a úspěchy indických filmů na prestižních festivalech i u zahraničních diváků z něj smyly pejorativní konotace, takže je dnes mnohem zaužívanější, než formální pojem "hindská kinematografie".

Občas lze narazit na texty mylně předpokládající, že slůvko "Bollywood" vzešlo od samotných indických filmařů a vyjadřuje jejich domnělou snahu napodovat americký Hollywood - nevěřte jim :)

Bollywoodské filmy se snaží zasáhnout co nejširší obecenstvo, z čehož plyne jejich obecně pozitivistické zaměření, snadná srozumitelnost a kombinování mnoha žánrů (ostatně největší popularitu má Bollywood v zahraničí díky populárním muzikálovým "vsuvkám"). I od bollywoodských studií ovšem občas přicházejí filmy žánrové či artové (viz. tzv. Parallel cinema).

Tamilská kinematografie aneb Kollywood

Hlavní město jihoindického státu Tamilnádu, Čennaí (dříve Madrás), je sídlem filmového průmyslu produkujícího filmy v tamilštině.

Neformální (a nepříliš používané) označení "Kollywood" je tentokrát odvozeno od čennajské čtvrti Kodambakkam, kde je soustředěna většina studií.

Jde o druhý největší filmový průmysl v Indii, filmy se v Čennaí točí už od roku 1916 a jsou též distribuovány i za hranice Indie.

Tamilské (a obecně jihoindické) filmy se od těch bollywoodských liší větší mírou nekonvenčnosti i otevřenosti v zobrazování sexuality či násilí, rovnež se otevřeně hlásí k tamilské kulturní tradici a staví na ní svou estetiku.

Zároveň ovšem pracují s nižšími rozpočty, což ústí ve významně nižší produkční kvality, zejména co do úrovně triků (bez nichž se žádný indický mainstreamový filmař neobejde :)) Pro tamilskou kinematografii jsou taktéž charakteristické svérázné akční komedie s ústředními postavami, které jsou až absurdně heroizovány a obdařeny vyloženě nadlidskými schopnostmi. Právě z tamilských (často béčkových) filmů pochází většina bizarních ukázek na YouTube, nesprávně označkovaných jako "Bollywood".

Podobně jako v Bollywoodu ovšem v tamilském průmyslu působí i tvůrci s vyššími uměleckými ambicemi, jako je Mani Ratnam nebo Kamal Hassan.

Telugská kinematografie aneb Tollywood

Telugská kinematografie sídlící v Hajdárabádu (hlavní město svazového státu Ándhrapradéš) má velmi blízko k té tamilské. Liší se jedině snad ještě větším důrazem na tvorbu filmu, v nichž kontrastuje krvavá akce s prvky lidového humoru.

Telugové jsou možná úplně největší filmoví fanoušci ze všech obyvatel Indie. Jejich stát totiž registruje největší počet kin v celé zemi a místní filmový průmysl produkuje téměř 300 filmů ročně.

Malajalámská kinematografie aneb Malluwood

Třetí z významných jihoindických kinematografií má domov ve svazovém státě Kérala a produkuje filmy v malajalámštině.

I proti Kollywoodu a Tollywoodu se jedná o malý průmysl s omezenými finančními možnostmi, přesto v rámci něj vznikají filmy kvalitní jak po filmařské a obsahové, tak po technické stránce. Mnoho malajalámských filmů se dokonce dočkalo velkolepějších bollywoodských remaků. Oproti jiným jihoindickým kinematografiím se tzv. "Malluwood" více orientuje na realistické filmy se sociální tematikou, byť mu vůbec není cizí ani žánr klasické lidové komedie. V druhé půlce osmdesátých let vzniklo v Kérale několik vysoce ceněných uměleckých filmů.

Bengálská kinematografie

Bengálská kinematografie mám centrum v Kalkatě, hlavním městě svazového státu Západní Bengálsko a neměla by uniknout pozornosti žádného náročnějšího diváka. V bengálských filmech byste většinou marně hledali opulentní taneční scény, krvavé bitky, nebo vizuály jako z MTV. Zato tam najde hodně dialogů, velice pomalé tempo vyprávění a snahu o realistické zachycení sociálních problémů. Pokud divák bengálských filmů nechce zemřít nudou, měl by mít přehled o indické historii a kultuře a také nevyžadovat každých deset minut nějaký výbuch - pak by mohl být odměněn výjimečným zážitkem. Ne náhodou byli právě bengálští filmaři iniciátory tzv. "indické nové vlny" či "parallel cinema".

Bengálsko je koneckonců také domovem pravděpodobně nejslavnějšího indického režiséra všech dob a nositele Oscara za celoživotní dílo - Satyajita Raye. Muže, jehož filmy ovlivnily i takové ikony světového filmu, jakými jsou Martin Scorsese, Francois Truffaut, nebo James Ivory. Dokonce se věří, že z jednoho jeho scénáře vycházel Steven Spielberg, když vymýšlel své slavné filmy Blízká setkání třetího druhu a E.T. - mimozemšťan, byť to sám Spielberg popírá.

Někdy se bengálský průmysl označuje jako "Tollywood", což poněkud plete vzhledem k tomu, že identické označení se používá pro kinematografii telugskou. Původem této přezdívky je tentokrát kalkatský okrsek jménem Tollygunge. Název "Tollywood" se obejvil dokonce dříve než "Bollywood", ale v současnosti se prakticky nepoužívá.

Historickou součástí Bengálska je také dnešní stát Bangladéš, tamní filmy (vyráběné především v Dháce) jsou tedy velmi podobné těm ze Západního Bengálska.

Průvodce indickými kinematografiemi, díl I. - Moje pestrá Indická republika

2010-02-21T18:49:00.000+01:00

Je zajímavé, kolik nepoučených lidí si indickou kinematografii představuje jako veskrze monolitickou - jsou to ovšem velmi často titéž, kteří jako monolitickou vnímají celou Indii. Představa je to samozřejmě nebývale úsměvná, neboť snad žádná jiná země na světě není tolik přírodně, národnostně, kulturně, či nábožensky pestrá jako právě Indie. V tomto článku jsem si dovolil shrnout ty nejelementárnější údaje, co o Indii potřebuje vědět člověk, jenž se chce seznámit s místními kinematografiemi.

Mluvíme-li dnes o "Indii", většinou nemáme na mysli celou geografickou oblast takzvaného indického subkontinentu (pod nějž spadá ještě Pákistán, Nepál, Bhútán, Bangladéš a ostrovní Šrí Lanka a Maledivy), ale ten největší státní útvar, který se na něm nachází - Indickou republiku. Ta má ovšem výrazný federální charakter a skládá se z 28 svazových států, jejichž hranice jsou dány kulturně a historicky a které mají poměrně značný stupeň nezávislosti.

Je také třeba mít na pamětí, že Indie uznává celkem 22 oficiálních jazyků a s ohledem na různá nářečí či jazyky neúřední se jejich výsledný počet pohybuje kolem tisícovky. Některé jsou přitom vzájemně srozumitelné, jiné jsou ale zcela zásadně odlišné - a to i klidně na úrovni jazykové rodiny.

Ty největší rozdíly v jazyce a kultuře najdeme najdeme mezi severní a jižní částí Indie. V severní Indii se mluví indoevropskými jazyky (kam spadá i čeština), v jižní drávidskými (tvořícími zcela samostatnou jazykovou rodinu, ve větší míře nerozšířenou mimo Indii). Rozdíly mezi Árijci (tedy "severními" Indy; pojem značí jazykovou, nikoli "rasovou" skupinu) a Drávidy jsou patrné v architektuře, v oblékání, ve zvycích...a koneckonců i ve fyziognomických znacích.

Dříve se dokonce operovalo s teorií, že zcela drávidská Indie byla napadena árijskými (opět dodávám, že jde o čistě jazykovou skupinu) kmeny ze Střední Asie, které většinu původních obyvatel vytlačili na jih a s tím zbytkem se smísili, čímž vzniklo moderní severoindické obyvatelstvo. Genetické výzkumy z posledních let tuto teorii stále přesvědčivěji vyvracejí a omezují předpokládaný vliv árijských kmenů jen na kulturní a jazykovou stránku (nikoli genetickou). Avšak právě tyto zastaralé představy slouží jako dostatečně výmluvný důkaz o zřetelné odlišnosti indického severu a jihu.

Vítejte

2010-02-20T21:53:00.000+01:00

Vítám vás na svém nově založeném blogu o indickém filmu. Jeho zřízením si kladu za cíl uspokojit hlad současných bollywoodských fanoušků po informacích a recenzích v češtině, stejně jako se pokusím obeznámit s indickou kinematografií i ty čtenáře, kteří s ní doposud nepřišli do styku a možná slepě věřím některým hloupým mýtům, které se k ní vážou.